Můj příběh
Jsem máma nedonošeňátka, které potkalo spoustu těžkostí, společně jsme se vyhrabaly ze dna a já se rozhodla, předat své zkušenosti dál. Pomohu vám zvládnou strachy, ukážu vám tipy, jak nastavit mysl, zkrotit své emoce a přijmou život s hendikepem.
Jsem máma se vším, co k tomu patří, někdy unavená, často nenamalovaná, rozcuchaná, ve špinavém oblečení, občas zoufalá kladouc si otázky, zda to rodičovství dělám správně. Ale přes to vše si držím pozitivní myšlení a nadhled. Taky jako každá máma nevěřícně koukám na své dokonalé dítě a hrdě si říkám, jak je možné, že je tak úžasná. Dostala jsem se do bodu, kdy obavy a strachy přesunuji na vedlejší kolej, užívám si přítomný okamžik a beru vše takové jaké je. Přijala jsem svou roli mámy dítěte s hendikepem a vlastně si užívám ten jiný život s výjimečným děťátkem se všemi radostmi i starostmi a společně překonáváme výzvy, které nám život přináší a snažím se u toho mít úsměv na tváři.
Náš život se ze dne na den změnil
Když se Eliška narodila o 4 měsíce dříve a nikdo nevěděl co bude, jen jsme ze všech stran slyšeli ty nejhorší scénáře, které si nikdo nepřeje slyšet ani v nejhorším snu, byli jsme jednoduše na dně. Víra a naděje bylo to jediné co mi zbylo. Život mě totálně zlomil a já dosáhla na to nejhlubší dno. A i když se mi nějakým způsobem podařilo se zvednout, přišla další rána, která mě posunula ještě hlouběji.
Eliška se překotně narodila v červenci 2020, následujících 8 a půl měsíců, přesně 260 dní, jsme strávili v nemocnici.
V součtu má Eliška, díky krvácení do mozku hydrocephalus, prodělala nespočet infekcí, zánět mozkových blan, měla spoustu transfuzí krve, oboustranný covidový zápal plic, operaci očiček, 3 operace bříška a 11 operací hlavičky. Nevím kolikrát jsem slyšela „maminko je to 50/50, nevíme, zda přežije noc, nevím kolikrát jsem byla u toho, jak ji oživovali, nevím kolikrát jsem se modlila za život naší holčičky, ale vím, že jsem vždy věřila, že to zvládne. Věřím v zázraky.
Když nás propustili, myslela jsem, že vše už máme za sebou, osud nám toho však nachystal ještě více, do nemocnice jsme se vrátili a prožívali si znovu velké těžkosti, opět jsme slýchali věty typu, nevíme, zda přežije.
Já ale neztratila víru, byla s ní a znovu se modlila. A ona to Eliška opět zvládla.
Ze mě se však po všech těch zkušenostech stala ustrašená, vyklepaná máma, kterou vyděsilo úplně všechno, začala jsem být paranoidní, a začala se obávat pokaždé, i když se El jen jinak podívala a bála se, že zase skončíme v nemocnici. Spoustu krát jsem volala příteli, že musí jet domů, že se něco děje a ono se nic nedělo... Dostala jsem se do fáze, kde jsem byla bez energie, vyčerpaná, strach mě jednoduše ovládal, často jsem byla podrážděná, neměla jsem ani nejmenší chuť se starat o domácnost, jedla jsem jednou denně a někdy ani to ne. Jediné, co jsem dělala na plno byla péče o Elišku, jinak jsem fungovala na automat. Ráno jsem vstávala unavená, fyziky mě bolelo vylézt z postele, postarala se o Elišku, pak jsme jely na terapie, doma jsem se Elišce věnovala, ale v hloubi duše jsem věděla, že můžu dělat mnohem více, jen já prostě nenacházela energii. Večer, když El usnula, jen jsem sedla k televizi a nepřítomně sledovala nějaký pořad na HBO a pak jsem se jen z nutnosti, ne, že by se mi chtělo spát, přesunula do postele, kde jsem ještě dvě hodiny čuměla do stropu, protože jsem nemohla usnout.
Byly chvíle, kdy jsem byla prostě psychicky tak unavená, že jsem z ničeho nic vybuchla, dokázala mě vytočit úplná maličkost a já začala ječet. Nejhorší bylo, když jsem takto vyjela na Elišku, protože mimo to, že jsem ječela na to nejdokonalejší dítě na světě, které má za sebou tolik těžkostí, tak jsem v mžiku začala brečet já, protože jsem si to vyčítala a cítila se jako ta nejhorší máma na světě. Několikrát ze mě vypadla hláška, že kdybych tady nebyla, bylo by to pro všechny lepší.
Až jsem si prostě řekla, že takovým stylem to už prostě nejde, že musím jít do sebe, že se musím naučit ovládat své strachy. Protože dítě přesně cítí to, co vyzařuje maminka, je na ni napojeno a věděla jsem, že spoustu komplikací zaviňuji sama. Jsem tady pro ni a ona mě potřebuje silnou, uvědomila jsem si, co jsem ji slíbila na úplném počátku, že udělám pro ni vše, co je v mých silách, věděla jsem, že musím začít od sebe.
A začala jsem dělat drobné změny, které se pozitivně promítaly do mého života. Všechny situace jsem začala vědomě řešit. Pokud přišla chvíle, kdy jsem věděla, že bych každou chvíli mohla vybouchnout, prostě jsem danou činnost přestala dělat, prodýchala to a vrátila se k ní později, stresové situace se snažím zvládat s chladnou hlavou, trénuji mentální sílu, na různé situace si pokládám otázky, které mi pomáhají vrátit se do reality, přestala jsem pít kávu, vytvářím situace, ve kterých se prostě a jednoduše cítíme dobře. Domácnost už neskomírá, muž má většinou teplou večeři, opět jsme spolu začali mluvit a smát se.