Příběh Elišky, Den nultý, 22.7.2020

Bylo léto 2020, kov.id vládl světu, a tak jsme tentokrát nevyrazili nikam do zahraničí, ale zvolili road trip po jižních Čechách. Jeli jsme ve čtverko s našimi kamarády Janičkou a Martenem. Já byla v 6. měsíci bezproblémového těhotenství. Cítila jsem se velmi skvěle jak po fyzické, tak psychické stránce.

Naše první zastávka byla v Českém Krumlově, kde jsme strávili první dva dny, pomalu jsme procházeli historické centrum a užívali si krásy jihočeského kraje. Třetí den jsme vyjeli na výlet do Třeboně.

Já se to ráno probudila a nebylo mně vůbec dobře, byla jsem z předchozích dní hodně vyčerpaná, a proto jsem chtěla, abychom s Rosťou zůstali na ubytování a já mohla odpočívat. Ale on nechtěl zůstat, s tím, že ať zůstanu sama, což jsem zase odmítla já, protože můj těhotenský mozek si usmyslel, že náš hostitel vypadá divně a klidně by to mohl být sériový vrah. Prostě jsem se tam sama bála, a tak jsem raději jela s nimi. Cítila jsem se nejhůř za celé těhotenství, vše mě bolelo, byla jsem rozladěná, protivná, unavená.

Na cestě do Třeboně byly objížďky, navigace nás vedla jedinou možnou cestou, která byla v hrozném stavu, samá díra a výmol. V legraci jsem tehdy řekla kamarádovi: „Prosím tě, Martene, zpomal, nebo já ti tady porodím.“ Vůbec jsem netušila, jak blízko k pravdě jsem byla.

Obešli jsme Třeboň a blízké okolí, já trajdala ze všech sil, opravdu už jsem nemohla, pamatuji si, jak náročný byl každý krok, do toho mě tak zvláštně začalo pobolívat břicho. Ani mě ani nikoho z naší party nenapadlo, že se mi může v tomto stádiu těhotenství spustit porod, vždyť jsem byla zrává jak řípa.

Po cestě zpět do Krumlova, se ostatní chtěli jet podívat ještě na nějaké písečné duny, byla to další snad hodinová procházka. U auta jsem prosila Rosťu, ať tam nechodíme, ať jdou naší přátelé sami a my na ně počkáme. On ale chtěl taky velmi jít a já opět nechtěla být sama, takže jsem se plahočila za nimi už opravdu zoufalá a vzteklá. Na této procházce už mi vážně přišlo divné, co se mi to s tím břichem děje. Začalo mi tvrdnou a stahovat se, zatím jsem si to nechala pro sebe. Říkala jsem si, že to přejde, ostatně jako pokaždé, když mně něco je. Jednu věc o mně musíte vědět. Nesnáším nemocnice, bojím se lékařů, nevěřím jim, tak raději čekám až do hranice únosnosti, než abych se sebou preventivně zašla.

V autě se tento stav, ale začal dít mnohem častěji a už nešlo jen o mě a můj strach. Nosila jsem děťátko, a tak jsem si řekla, že bude nejlepší, když mě nějaký doktor přece jen uvidí, jen pro jistotu. Vybavuji si, jak jsem si říkala, že se mi budou smát, že jedu s nějakou kravinou do nemocnice, a že mě pošlou domů odpočívat. Představovala jsem si lékaře a jeho oči v sloup, jakože: „nojo, další hysterická matka.“

Projížděli jsme zrovna České Budějovice, když jsem Rosťovi řekla, že mně není dobře, a že chci jít pro jistotu do nemocnice. V ten okamžitě zblednul, protože ví, že když to řeknu, je zle. Okamžitě začal hledat, jak je to s nemocnici v Krumlově. Domluvili jsme se s přáteli, že je zavezeme na ubytování, půjčíme si auto a zajedeme do nemocnice sami.

V nemocnici jsem postupně třem lidem popsala situaci. Jelikož jsem netušila, co to je, tak jsem ani to, co se semnou dělo neuměla popsat, jen jsem si stále říkala, že to nebude vážné. Konečně mě přijali na vyšetřovnu, připojili mě na přístroj, který měří odezvy miminka a řekli ať čekám. Byla jsem hodně nervózní, přišlo mi, že se dlouho nic neděje, nikdo si mě tam nevšímal, jen chodili kolem.

Doktor přišel tak po 20 minutách, znovu popis toho, co se děje a nechápající lékař. Podle přístroje miminko žije a já jsem byla o něco klidnější. Přišlo vyšetření, Rosťa čekal na chodbě, celý ustaraný, byla to už hodina a on nic nevěděl, ale to ani já ne.

Sláva, doktor určuje diagnózu – „začala vám děložní činnost,“ v tu chvíli byly stahy už bolestivější, a tak dodal: „to i sama vidíte, jak se, co chvilku chytáte za břicho. Musíte do Budějovic, tam jsou na to vybavení.“

Čuměla jsem na něj jak opařená. „Cože? Jaká děložní činnost? Vždyť jsem v 6. měsíci.“ Chtěla jsem mu říct, ať vrátí diplom, jestli neví, v kterém měsíci ženy rodí. Chtělo se mi brečet a mysl mi v tu chvíli úplně vypla, pamatuji si jen prázdno a strach, v tu chvíli mi tělo začalo fungovat na autopilota a já byla jak bez duše.

„Nebojte, nejspíše to oddálí,“ sděluje mi lékař „ale pro jistotu.“

Nepřítomně jsem na něj hleděla, on šel sdělit situaci Rosťovi. „Do Budějovic zavoláme, že jedete, budete to mít rychlejší vlastním autem, než abychom od tama volali sanitku.“

Vzali jsme si všechny věci a v totálním šoku jsme odcházeli z ordinace. Byla tam dlouhá chodba a když jsme byli na konci, doktor ještě vykoukl z ordinace a volá za námi: „Jó, a být vámi, jedu rychle.“ S tím zase zašel zpět do ordinace a my stáli a v děsu se na sebe dívali.

V autě jsme nemluvili, oba zahloubání v myšlenkách plných obav. Rosťa jel jak blázen, zaměřený na jasný cíl, dostat nás do Budějovic co možná nejrychleji. Mně začaly už pěkně bolestivé stahy. V Budějicích nás přijali hned, opravdu už o nás věděli.

Další výslech.

Tentokrát už to bylo horší, začala jsem být úplně mimo. Z bolesti, strachu, stále jsem nedokázala pochopit, co se to děje. Hlava mi definitivně vypla. Jedna sestra mi měřila na jedné ruce tlak, druhá sestra mi na druhé ruce napichovala kanylu, třetí sestra mě opět připojovala na přístroj, který měří odezvy miminka, čtvrtá se mě vyptávala na milion otázek, na které jsem v tu chvílí neznala odpověď, a hlavně mi přišly úplně neužitečné. Přišlo mi, že se mě ptá snad i na velikost nohy mojí praprababičky. Do toho mi dávali podepsat nějaké dokumenty, do dnes nevím, co to bylo za papíry. A já v tom zmatku začala ze zoufalství brečet.

Bylo 8 hodin večer, když mě doprovodili na předporodní pokoj, převlékli do anděla a řekli mi, že mně dají léky s tím, že se to budou snažit oddálit. Prý kdyby se to podařilo alespoň o dva dny, aby zabraly kortikoidy, bylo by to super. Kontrakce jsem měla každých 5-10 minut, hodně to bolelo a já neprošla žádným kurzem, neměla nic načteno, vůbec jsem nevěděla, jak je rozdýchávat, a tak jsem při každé kontrakci zběsile dýchala, až se mně po chvíli začala motat hlava a brnět celé tělo.

Asi po dvou hodinách od přijetí v Budějovicích za mnou konečně pustili Rosťu, ten celou dobu čekal na chodbě a vůbec netušil, co se děje. Sestra mu vše vysvětlila a s tím, že u mě může zůstat jen chvíli, odešla. Byli jsme v době kov.idové a nějaké návštěvy v nemocnicích byly zakázány. Nakonec mi ho tam nechali do 23 hodin. Neskutečně mi jeho přítomnost pomohla, byl mi oporou, seděl u mě, držel mě za ruku, hladil mě po tváři a vlasech, dával mi napít. Bylo vidět, že je stejně vyděšený a zoufalý, plný strachu a obav, ale stál při mně s obrovskou silou. Když odcházel, poprosila jsem ho, ať dojde pro sestru, že si zajdu na záchod.

Sestra přišla, odpojila mně hadičku a já šla na WC. Tam přišla další kontrakce, v tom se rozrazily dveře a v nich stála doktorka s vyděšeno-naštvaným výrazem v očích a křičí na mě: „Co tady děláte?!“ a já seděla na tom záchodě, nechápala jsem o co jde a jako malé dítě jsem ji odpověděla: „čůrám a kakám“. Ona stále s hrůzou v očích, že: „Chcete porodit do záchodu?!“ s tím mě odvedli na lůžko a zbytek noci mi nosili pod zadek mísu.

Za normálních okolností bych se cítila trapně a asi bych k tomu nikdy nesvolila, mně bylo ale tak zle, že mi to všechno bylo úplně jedno.

Zbytek noci bez Rosti bylo peklo. Nezamhouřila jsem oka, byla jsem vysílená, léky nezabíraly. Celou noc jsem poslouchala jiné maminky, jak na vedlejších porodních sálech přiváděly na svět svá děťátka a říkala jsem si, že já tam přece ještě nemám co dělat. Vnímala jsem, jak některé si to odbyly rychle, jiné tam strávily několik hodin.

Kol 5 hodiny ranní zjistili, že se otevírám.

„Stále věříme, že to přejde.“

To já taky. Modlila jsem se, chtěla jsem ať to skončí, léky proti bolesti jsem nemohla dostat kvůli malé, aby jí to neublížilo.

7 hodin ráno. „Otevíráte se moc, jedeme na sál“.

Další souběh událostí rychlých jako blesk. Všude spousta lidí, nechápala jsem situaci. Najednou jsem ležela na porodním sále a vnímala vodu napouštějící vanu, pobíhající personál. Byla jsem úplně odevzdaná celé situaci, připadala jsem si jako ve filmu a jen jsem chtěla, ať už skončí. Přišla ke mně porodní asistentka, klid v jejím hlase mi hodně pomohl.

„Chcete zavolat partnera?“

„Ano prosím, zavolejte mu.“

„Nene, to musíte sama,“ a podává mi telefon.

„Zlato, tak nakonec budu rodit. Přijedeš?“

Pár dní na to, když za námi přijeli Janička a Marten do nemocnice na návštěvu, mi řekli, jak to u nich tehdy proběhlo. Rosťa přijal můj telefonát, zrovna seděli na gauči, oni snídali, on pil jen džus a líčil jim předchozí večer. Když položil telefon, s hrůzou se na ně podíval, řekl: „Verdule rodí,“ a běžel na záchod zvracet. Okamžitě mu nabídli, že ho do Budějovic zavezou, aby za mnou mohl co nejrychleji dojet, měli strach ho nechat jet v tom stavu samotného.

Ležela jsem na porodním sále, kontrakce jsem měla, co pár minut a bála se, aby to Rosťa za mnou stihl. Doktoři a sestry přicházeli a odcházeli, každý něco udělal, něco zkontroloval a odešel a já stále ničemu nerozuměla. Říkala jsem si, proč se to děje zrovna nám. Jen ta vlídná porodní asistentka tam se mnou zůstávala. Mluvila na mě, uklidňovala, pomáhala mi se uvolnit, naučila mě rozdýchávat kontrakce (konečně někdo po víc jak 12 hodinách v nemocnici). Dostala jsem do kapačky mj. glukózu, abych načerpala aspoň trošku energie.

„Je tady váš parter, teď se převléká, za chvíli bude u vás“.

Jak mě ty slova povzbudily, už v tom nebudu sama. Láskyplně mě pohladil a vzal za ruku. Musel mít spoustu obav, ale nic na sobě nedal znát. A tak nastaly další nekonečné hodiny kontrakcí, rozdýchávání, uvolňování a čekání. Paní asistentka a Rosťa se o mě starali. Myslím, že kdyby on tehdy mohl, alespoň část by si tam se mnou vyměnil. Byl tak pečlivý a starostlivý. Tehdy bych to bez něj nezvládla.

10 hodin. „Jak dlouho ještě?“

Od 11 hodiny jsem mezi kontrakcemi padala vysílením do mikro spánku.

Ve 12 hodin se tam začalo sbíhat nějak hodně lidí. Přicházeli, odcházeli, vyšetřovali, každý něco. Další vyšetření při kontrakci už nezvládnu, řvu a prosím ať toho nechají. Rosťa mě drží za ruku v naprosté beznaději. V jednu chvíli do mě strčil jeden doktor při kontrakci ruku a druhý zatlačil na břicho. Tehdy mě z Budějovic museli slyšet až ve Frýdku a v tu chvíli jsem Rosťovi zlomila sádru, kterou měl na ruce.

12:30 mi praskli plodovou vodu, byla zelená, to není dobré.

„Za chvíli to bude, čekáme na kontrakce.“

První, druhá, třetí. Už to přijde. V místnosti, jak se mi zdá, je tak 150 lidí. Rosťa jich tehdy napočítal asi 20. Já při tom vstupním vyšetření, jak jsem jim v tom stavu autopilota, kdy mé vědomí lítalo někde v kosmu, podepisovala ty papíry, tak jsem podepsala i to, že na sál mohou i studenti. Pamatuji si jednoho, který stál přímo naproti mně a s otevřenou pusou zíral přímo „tam“.  

Doktorka si chystá nůžky, moje noční můra.

„Při té další zatlačte. Neřvěte a tlačte! Zadržte dech!“

Tlačím, co můžu, kouknu dolů a vidím hlavičku, ještě jedno zatlačení a je tady.

Pláče. Je živá.

„13:14, holčička,“ slyším lékařku.

Přestřihli pupeční šňůru a hned ji odnesli na připravený inkubátor.

„Co ji dělají? Je v pořádku?“

Kolem naší holčičky poletuje asi 7 lidí v zeleném (barva Budějovické neonatologie). Mně se věnuje ještě lékařka, placenta a vyšetření, zda nejsem poraněná. Vše ok.

„Tatínku, můžete se jít podívat.“

„Jaká je?“ ptám se, nikdo neodpovídá.

Eliška váží 660 gramů. Přichází doktorka v zeleném: „Malá je šikovná, dýchá sama. Neměla jste v poslední době teplotu?“

„O ničem nevím.“

„Nevadí, teď holčičku odvezeme a bude trvat asi 3 hodiny, než ji zajistíme, pak můžete přijít.“

Odešli, neukázali mi ji.

Najednou jsou všichni pryč a zůstáváme s Rosťou sami. Odpočíváme. Ještě stále nechápeme, co se právě stalo. Voláme rodině a nejbližším přátelům. Jsme tam spolu a já jsem nesmírně vděčná za to, jaký celou dobu byl.

Po asi 19 hodinách bolesti, strachu a zoufalství se nám 23.7.2020 ve 13 hodin a 14 minut narodila ta nejkrásnější a nejstatečnější holčička pod sluncem. Tehdy jsme ještě netušili, co vše máme před sebou a že tyto dva dny nebyly zdaleka to nejhorší co nás ještě čeká.

Ale teď o 6 let později vím jedno: Kdybych tehdy věděla, co se stane a čím budu muset projít a někdo by se mě zeptal, zda bych do toho šla, moje odpověď by byla jednoznačně a bez přemýšlení ano! Protože ta nádherná a čistá Eliščina láska, ta její dokonalá andělská duše stojí za všechno na světě. A věděla jsem to v každý okamžik jejího života.

Jediné, co bych změnila bych byla já sama. Změnila bych samu sebe, celé své smýšlení a jednání od počátku těhotenství, ale to by pak nebyl život, že ano. Musíme si projít všemi zkouškami, abychom pak vyrostli v něco víc. Dnes vím, že to nebyla náhoda, ani trest nebo nespravedlivý osud, ale že vše se děje přesně tak jak má v tu pravou chvíli, i když my ještě nerozumíme tomu proč a co krásného nám sebevíc těžká situace může přinést.