Příběh Elišky, první dny po porodu

23.7.2020, 1. den, 660 g

A tak nám začal nekonečný maraton u inkubátoru, dlouhé dny bezmoci a nejistoty, spousta slz, přišly výčitky, že jsem nebyla schopná bezpečně donosit svou holčičku a obavy z dalších dní. První dny jsem si na kousky papíru vždy jen zapsala, co mi lékaři řekli. Své pocity jsem začala zapisovat až později. Budu se teď snažit vybavit si, jaké to bylo po porodu.

Když Elišku odvezli, nás nechali samotné ještě na porodním sále, řekli, že nám dají dvě hodiny v klidu, zajistí Elišku, potom, že mě zavezou na pokoj a následně pro nás přijde sestra a zavede nás za Eliškou. Upřímně, tím, jak nám tehdy nedocházelo, co se stalo, vůbec nám nedocházelo ani to, co teprve může přijít. Když mě odvezli na pokoj, osprchovala jsem se, Rosťa šel mezitím někam sehnat poporodní kalhotky a čekali jsme na sestru. Ta nás vyzvedla kolem 17 hodiny a já se těšila, že konečně uvidím své dítě. Před neonatologií jsme si oblékli ochranný oděv, dostali jsme roušky a mohli jsme být vpuštění na JIRP. Když jsme vešli, připadali jsme si spíše jak ve vesmírném středisku NASA než v nemocnici, všude spousta pípajících přístrojů, které udávali hodnoty, kterým jsme nerozuměli a už vůbec jsme nerozuměli jazyku, jakým na nás sestřičky a lékaři mluvili, během pár dní jsme se museli naučit spoustu odborných pojmů. 

Toto jsem si tehdy zapsala:

„Přicházíme k inkubátoru a myslím, že ani jeden z nás nedýchá. Holčička ještě nemá rozlepená očička, vypadá jako zvířátko, ale tak krásné.“

Měla v sobě spoustu hadiček, kterými ji dodávali živiny a léky. V ručičce, ten kousek pupečníku ji nechali a byl taky zajištěný, kolem nožičky pulzní oxymetr, který udával její životní funkce. Toto není ten pohled, který mají rodiče po narození miminka vidět. Na jednu stranu mě prostupovalo štěstí, že žije, na tu druhou zoufalství, bezmoc a obviňování, že je to moje vina, že takto je kvůli mně. Měla být přece ještě 4 měsíce v bezpečí v bříšku.

Nepamatuji si, jak dlouho jsme tam byli, lékaři nám řekli, že Eliška se narodila jako extrémně nedonošené dítě, že její orgány jsou nezralé, nemá rozlepené oči, že ten stav nevypadá ani na ten 25 týden těhotenství a že je u těchto dětí velká úmrtnost.

Rosťa pak jel zpátky do Krumlova a já zůstala v nemocnici, byla jsem ubytovaná o 3 patra výše. Tehdy jsem měla přes noc na pokoji další novopečenou maminku, když jsem přišla zpět, už tam byla. Její děťátko bylo na pozorování taky na JIP, při narození vážilo přes 4 kila, žertovaly jsme, že kdybychom ty váhy rozdělily, máme dvě děti tak akorát. Kol 21 hodiny, to jsem byla zrovna v koupelně, přišla sestra, myslela si, že jsem tam sama, a tak mluvila s tou druhou maminkou jako se mnou. Vylezla jsem a se zděšením na ni zírala, že já jsem maminka Elišky. Ona mě uklidňovala, ať se neděsím, že vše je v pořádku, jen že museli dát Elišce na podporu dýchání masku. Stále mě nedocházelo, jak špatné to může být. Říkala jsem si ok, porodila jsem, je maličká, má na sobě spoustu hadiček, ale to bude dobré. S druhou maminkou jsme ještě chvíli povídaly, pustily jsme televizi, běžel zrovna film Karlík a továrna na čokoládu a u něj jsme obě do chvilky usnuly.

Tu maminku druhý den ráno přesunuli na pokoj se svým miminkem. Potom už jsem tam byla sama. Bylo to pro mě velmi těžké, to osamocení, hodně jsem plakala, stále si opakovala, co se stalo, proč mi, proč jsem neměla dostatek sil, abych ji donosila…

Když přišly výsledky z rozboru placenty, ukázalo se, že jsem měla listeriózovou infekci a ta vyvolala porod. Eliška tu infekci převzala ode mě, je to zákeřná potvora, pokud je jedinec slabý má s ní tak 50% šanci na přežití a teď si vezměte to půlkilové miminko. Mé tělo ji téměř nezaznamenalo, až na tu únavu a tu jsem přisuzovala tomu výletování. Pro Elišku to však bylo fatální. Další záhada a paradox je, že jak jsem takovou infekci mohla vůbec dostat. V období před těhotenstvím jsem byla striktní vegan. V těhotenství jsem začala jíst domácí vejce a občas sýr a mléko, dávala jsem si však pozor, aby to bylo pasterizované a dobře upravené. (Když jsem pak v nemocnici zjistila, že se úplně nenajím, přešla jsem na vegetariánskou stravu.)

Druhý den po porodu, když jsem přišla od Elišky, jsem seděla na posteli a brečela, v tom se ozvalo zaklepání a vběhla sestra v zeleném, další šok. Ovšem ta hned ať se uklidním, že mi nejde sdělit žádné zprávy o Eli, ale že jde za mnou. Koukám na ni a v tu chvíli se mi vybavilo, že jsem ji den předtím viděla. Přiběhla za mnou na porodní sál, zmáčkla mi prso a říká, „Nu, ještě je brzy, zkusíme to zítra,“ a byla pryč.

Vešla za mnou na pokoj, představila se. Byla to paní Eva Führerová a je to laktační poradkyně. A je to ten největší anděl, kterého jsem za celou dobu v nemocnicích potkala. Je to člověk na správném místě a vím, že spousta dalších maminek má o ni stejné mínění. Mně tehdy zachránila život, nejen že je to laktační poradkyně, díky, které jsem mohla Elišku nakonec (až po dlouhé době) kojit, ale je to osobnost, která chápe v jak šílené situaci jsme se my maminky předčasňátek ocitly, dokáže uklidnit, povzbudit, naslouchá, obejme, je milá, chápající a vždy řekne to správné, přesně to, co maminka v takové chvíli potřebuje slyšet.

Sedla si ke mně na postel, nechala mě brečet a uklidňovala mě, povzbuzovala mě. Řekla mi, že to není moje vina, a že mě Eliška potřebuje silnou, že tady musím být pro ni. Že některým maminkám pomáhá psát si deník a že je velmi důležité, abych začala odsávat mléko. Koukám na ni a říkám, že to asi není možné, když jsem porodila tak brzy, tak se mi mléko ani nevytvoří. Usmála se a uklidnila mě, že to na to nemá vliv, že mé tělo ví přesně co má dělat. Naučila mě, jak masírovat prsa, abych vyvolala laktaci a opravdu už druhý den se mi podařilo odsát asi 5 ml mlíčka pro Elišku.

Takže jsem si koupila deník a začala si zapisovat co nám lékaři řekli, jak se Elišce daří a co Elišce přibylo, potažmo, co se zlepšilo. Rosťa si našel v Budějovicích ubytování a každý den trávil se mnou, pak asi po týdnu odjel domů do Frýdku a já tam zůstala s Eliškou sama. 400 Km od domova. Téměř jsem nejedla a většinu dne jsem seděla u inkubátoru, nebo odpočívala na pokoji a nepřítomně čuměla do zdi.

24.7.2020, 2. den

V 9 hodin ráno přichází sestra, že Eliška v noci bojovala, že se unavila a plíce to nezvládly a že je na stroji, který za ní dýchá. Je zaintubovaná – má hadičku až do plic.

25.7.2020, 3. den

Má za sebou další těžkou noc, kdy bojovala, má žloutenku – svítí na ní modrým světlem

26.7.2020, 4. den, 560 g

Plíce nezvládla přístroj, má pneumotorax, zavedli ji drén do hrudi. Žloutenka je střídavě horší, lepší. Upravuji inzulín, protože ji cukr skáče nahoru dolů. Antibiotika na infekci zabírají.

27.7.2020, 5. den, 560 g

Krvácení do mozku – v pravé hemisféře 4. stupně (což je nejtěžší) v levé 2. stupně. V ostatních ohledech je stabilní. Dnes dostala poprvé mé mlíčko na štětičce do pusinky. Vypadá, že ji chutná.

28.7.2020, 6. den, 520 g

Dnes je to první den, kdy nic nepřibylo, ale taky neubylo. Je stabilizována a odpočívá. Vše kontrolují, dělají rentgeny, ultrazvuky, odebírají krev. Přestalo se svítit na žloutenku. Začali ji krmit sondou přímo do žaludku.

Nejhorší jsou pro mě večery, kdy Rosťa odejde a já zůstanu na pokoji sama, když jdu v noci spát s pocitem, že nevím, do čeho se probudím. Zda bude mít Eli klidnou noc nebo ráno přijdu a Dr. mi dá výčet toho, co ještě přibylo. Je tak drobounká, tak krásná, tak statečná. Já bych to nikdy nezvládla, bojuje jako lev. Vypadá, že brzy otevře očička. Nedokážu popsat tu lásku a zároveň ten paralyzující strach.

Přes den Rosťu schovávám na pokoji, je to šílené, připadáme si jako školáci na výletě, kteří se bojí, ať je učitelé nenačapají. Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitneme v tak bezvýchodné situaci.

Eliška má spoustu podpory od rodiny a našich přátel. Všichni věříme, že to zvládne, že ten boj vyhraje a vyroste do krásné, inteligentním šťastné holčičky bez následků.

(Doba kovidová, Rosťa jako rodič mohl za Eliškou na JIP, ale už nemohl být se mnou na pokoji, na kterém jsem byla sama, takže když jsme zrovna nebyli u Elišky a abychom nemuseli sedět na chodbě, proklouzli jsme vždy nahoru na pokoj a když přišla sestra sedl si na židli za skříni, u které jsme nechali otevřené dveře, takže na něj neviděla. Naštěstí jsem nepotřebovala žádnou péči, tak tam sestra chodila jen výjimečně.)